Milenka spravedlnosti

STRHY ZÁJMŮ

„Nechť se porota poradí o rozsudku,” řekl Král ten den snad už podvacáté. Tento král mimochoden dostal předtím dárek pro muže

„Kdepak! Kdepak!” řekla Královna. „Nejprve ortel – potom, rozsudek.”

Lewis Carroll, Alenka v říši divů (překlad Aloys a Hana Skoumalovi)

Aranžér byl varován, že i když sem přijde hluboko po půlnoci a navíc během víkendu o svátcích Díkůvzdání, je dost pravděpodobné, že ve firmě budou ještě stále pracovat advokáti i asistenti. A tak měl po ruce zbraň obrácenou ostřím dolů.

Byla to podivná věcička – ani ne tak nůž, jako spíše sekáček na led, ovšem delší a vyrobený z černé tvrzené oceli. Aranžér ho nesl s jistotou člověka, který s podobným předmětem umí velmi dobře zacházet. A který ho již dříve použil. Hřmotný plavovlasý muž s baseballovou kšiltovkou na hlavě a v šedé

kombinéze s emblémem smyšlené firmy zabývající se aranžováním a čištěním záclon a závěsů se nyní zarazil, a když zaslechl kroky, vklouzl do prázdné kanceláře. Nastalo ticho. Po chvíli muž pokračoval v cestě přes stíny, přičemž se vždy jednou za čas nadlouho zastavil a ztuhl jako liška před hnízdem bezstarostných ptáků.

Pohlédl na plánek firmy, odbočil do jedné chodby a pokračoval v chůzi, přičemž stále svíral rukojeť zbraně v ruce, jež byla stejně svalnatá jako zbytek jeho těla.

Když se přiblížil k hledané kanceláři, zastavil se a přetáhl si přes ústa papírovou masku. Ne proto, že by se obával prozrazení, nýbrž proto, že nechtěl na místě zanechat kapičku slin, která by se dala separovat a použít při testu DNA.

Kancelář patřící Mitchellu Reeceovi se nacházela na konci chodby nedaleko od hlavního vchodu do firmy. Stejně jako ve všech ostatních kancelářích byla i zde rozsvícena světla, takže si aranžér nemohl být jist, zda je místnost skutečně opuštěná. Když však rychle nakoukl dovnitř, spatřil prázdnou místnost, a tak vstoupil dál.

Kancelář byla plná knih, pořadačů, diagramů a tisícovek nejrůznějších papírů. Přesto našel aranžér skříň se spisy snadno – byla to jediná skříň se dvěma zámky v místnosti. Přikrčil se, nasadil si gumové rukavice a vytáhl z kapes kombinézy potřebné nástroje.

Odložil zbraň stranou a pustil se do zámků. Šála, pomyslel si Mitchell Reece, když si osušoval ruce na toaletě vyvedené v mramoru a dubovém dřevě. Zapomněl jsem si vlněnou šálu. Vlastně byl překvapen, že si vůbec vzpomněl na kabát a kufřík. Vychrtlý třiatřicetiletý Reece dorazil do firmy po čtyřech hodinách spánku včera kolem osmé hodiny ráno a pracoval nepřetržitě až do chvíle, kdy usnul za stolem.

Před pár okamžiky ho však z tohoto neklidného spánku cosi vyrušilo. Někdo mu přinesl dárek. Reece se probral a rozhodl se, že se pojede domů na pár hodin vyspat na staromódní způsob – horizontálně. Sebral kabát a kufřík, ale ještě před odchodem si udělal krátkou „zastávku v depu”.

Bez šály však vyjít ven nehodlal – v rádiu před chvílí hlásili, že je venku minus pět stupňů a očekává se další pokles. Mitchell Reece vstoupil do tiché chodby.

Přemýšlel o advokátní kanceláři uprostřed noci.

Zdejší prostory byly stinné, ale ne tmavé, ztichlé, ale přesto naplněné jakýmsi bílýmhlukem vzpomínek a moci. Advokátní kancelář byla jiná než banky, firemní sídla, muzea nebo koncertní sály, jako by zůstávala ve střehu i ve chvíli, kdy zaměstnanci její prostory opustili.

V této široké chodbě pokryté tapetami visel portrét muže s přísnými kotletami, muže, který se vzdal podílu ve firmě, aby se stal guvernérem státu New York.

V malém předsálí ozdobeném živými květinami visela nádherná Fragonardova olejomalba, kterou nechránilo žádné bezpečnostní zařízení. V sále za ním se pak vyjímali dva Haringsové a jeden Chagall.

V zasedací místnosti ležely stohy dokumentů obsahující kouzelná slůvka, jimiž se podle zákona formulovala žaloba za poruše ní smlouvy v hodnotě tří set milionů dolarů, a v podobné místnosti o něco dále zase ležela přibližně stejně velká hromada dokumentů uložených v okázalých modrých složkách, které zakládaly dobročinný fond pro financování soukromého výzkumu choroby AIDS. Uzamčený sejí v téže místnosti obsahoval poslední vůli a závěť třetího nejbohatšího člověka na světě – jehož jméno většina lidí nikdy neslyšela.

Mitchell Reece přikládal tyto své filozofické úvahy spánkové-mu deficitu. V duchu si podobné myšlenky zakázal a vyrazil na chodbu vedoucí do jeho kanceláře.

Blížily se kroky. Pokračování příště. Mitchell bude chtít dostat další dárky pro muže.